THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Snímkem „Večeře u Noriko“ se japonský režisér Shion Sono, který byl ještě donedávna v zasvěcených kruzích znám zejména díky svým homosexuálně laděným pornografickým filmům, vrací ke komplikovaným tématům a současně několika celospolečenským fenoménům, které dokázal často velmi syrově a explicitně pojmenovat v předchozím snímku „Suicide Club“(zde najdete jeho vyčerpávající rozbor). Aktuální novinku, která mimo jiné patřila mezi soutěžní kandidáty letošního Karlovarského filmového festivalu, nelze vzhledem k rozvíjení společných myšlenek a témat zjednodušeně chápat jako pouhý prequel, ale spíše jako další díl skládanky, podstatně introspektivnější a především výrazně přístupnější perspektivu, jenž ovšem v mnoha ohledech kráčí odlišnými stezkami filmového jazyka. Vzájemným spojením tak vzniká vlastní, a díky narativní nelinearitě komplexní mikrosvět, v němž pluralita často protichůdných pohledů na jednu a tutéž věc nabízí spletitou mozaiku otázek, méně však již konečných řešení a kategorických odpovědí, které jsou ve světle další odkazů a souvislostí neustále relativizovány.
Jakkoliv si Shion Sono hraje se symbolikou obrazů, předmětů nebo idejí (což je dalo by se říci v asijské kinematografii jev zcela běžný), z nichž je opět nejpatrnější myšlenka opakovaného koloběhu okamžiků a situací v podobě kruhu, ani zdaleka již tolik nemystifikuje a nezahrnuje diváka rychlým sledem expresivních, vypjatých scén, významově vzájemně protichůdných a tím pádem i matoucích. Bohatá kontextualizace a asociativnost témat, nejen ve spojení s předchozím snímkem je patrná i zde. „Večeře u Noriko“ ovšem až na několik málo okamžiků postrádá onen přímočarý, někdy až brutální naturalismus a kráčí po cestě rozvláčného a téměř civilně pojatého vyprávění, které však na ploše více jak dvou a půl hodin netrpí hluchými místy nebo ztrátou vnitřního náboje. Právě naopak, poutavě podaný příběh dvou sester a jejich otce, rozdělený do několika kapitol dokumentujících osudy a barvitou psychologii nejen jich, ale také několika dalších neméně významných postav příběhu, od rozvláčného začátku postupně graduje v emocionálně silný závěr.
Noriko je sedmnáctiletá studentka střední školy, která prochází obdobím dospívání a tápe a pátrá po vlastní identitě, roli, která by jí vymezila alespoň zdánlivě pevné mantinely a současně touží být někým zcela jiným, než je a může být. Stejně tak hledá porozumění nejbližšího okolí, jehož se jí z vlastního pohledu nedostává. Především pak v osobě otce pohlceného kariérou, jemuž zdání idylického obrazu šťastné rodiny uvazuje černý šátek přes oči, a který až mnohem později na vlně tragických okolností touží být svým dvěma dcerám a manželce blíže, než kdy byl. Jediný styčný bod nachází Noriko ve světě virtuálních chatroomů „haikyo.com“, v nichž ve společenství stejně „postižených“ dívek sdílí stejně virtuální jméno Mitsuko. Ze skupiny vystupuje osoba „tajemné“ Ueno 54, vlastním jménem Kumiko, která se pro ni stává předobrazem vlastního já oděného do roucha sebevědomé síly a nezávislosti, pod nímž se však nachází prázdná skořápka bez citů a duše. Útěk do neóny prozářeného Tokia za enigmatickou Ueno 54 jakožto akt vzdoru a touhy po nezávislosti, záhy nato následovaný mladší sestrou Juko, se po krátkém pocitu domnělého štěstí a nezávislosti pro obě sestry mění prostřednictvím nevědomé participace v tajemném „klubu sebevrahů“, jakési virtuální sektě, jejíž působení se ovšem projevuje až bolestivě fyzicky, v jeden nepřetržitý okamžik ztráty identity a „emocionální prostituce“, která nakonec na určitý čas zcela přerušuje ono skutečné hledání sebe sama a vlastního kousku štěstí. Ona tvrdohlavá a nepochopitelná otázka po vnitřní identitě a snad i integritě „jste spojeni sami se sebou?“se v ústech na hranici viditelnosti opaleskující sekty stává takřka mantrickým prvkem obou snímků. Teprve „Večeře u Noriko“ však alespoň částečně poodhaluje skutečný význam.
Snímek sice adresuje mnohá závažná společenská témata a nebojí se pracovat s různými žánrovými rekvizitami, které zpočátku implikují dojem takřka generačního snímku postupně plynoucího v psychologizující drama, netrpí a nepotrpí si na kolísavou nevyrovnanost danou scénářem a výsledným ztvárněním pomocí vizuálních rekvizit minulého Shionova filmu, kde ovšem ona zde pojmenovaná nevyrovnanost byla patrně také v mnoha ohledech autorským záměrem podtrhujícím vyznění některých scén. Civilní charakter díla není naštěstí narušen nevyváženou vizuální formou. Až na několik dynamických záběrů, rychlých střihů a retrospektivních okamžiků přejatých z předchozího režisérova snímku, je divákovým okem místy lehce roztřesená ruční kamera, která je pro zvolenou intimitu vyprávění tím pravým nástrojem. Dalo by se říci, že celý snímek je po formální i obsahové stránce prostoupen jakousi umírněností, která poměrně ostře osciluje k mnoha psychologicky vypjatým situacím. Tam, kde předchůdce pojímal fenomén všudypřítomné sekty z globálního pohledu, vyžívající se v explicitním krvavém naturalismu vizuálních obrazů školaček skákajících pod jedoucí metro, desítek školáků, jejichž těla se v gejzírech krve tříští o beton školního dvora nebo téměř lynchovské chorobnosti a mystiky, působí „Večeře u Noriko“ zcela opačným, téměř uklidňujícím dojmem podpořeným hlasem vypravěčky a vesměs klidných obrazů bez výrazné expresivity. Na časové ose probíhá děj obou snímků paralelně a vzájemné propojení je tak pouze dokumentováno prostřednictvím televizních zpráv a krátkých záběrů školaček páchajících sebevraždu skokem pod metro a sebevražd mladých lidí jako masově se šířící mánie. „Večeře u Noriko“ je však jinou a introspektivní perspektivou, fasetou téhož, obrácenou stranou mince a pojímá a přibližuje mnohé praktiky virtuálně se tvářící sekty zevnitř z pohledu několika málo osob. Především pak v osobě Kumiko / Ueno 54, která je tím klíčovým bodem, jejíž pokřivené vnímání světa je hnacím motorem vlastní filozofie založené na ovládání druhých prostřednictvím předsvědčení o určenosti rolí a citové substituce. Současně však stále neodhaluje příliš a ačkoliv jsou mnohé otázky z minula díky novým vodítkům a úhlu pohledu zodpovězeny, zdá se, že režisér zamýšlí proniknout hlouběji i v dalším návazném snímku.
„Večeře u Noriko“, stejně jako předchozí „Suicide Club“ také v mnoha ohledech pojímá otázku asimilace japonské kultury a životního stylu dravostí konzumu a povrchních společensko-kulturních trendů západního světa a současně schopnost toto bezděky s otevřenou náručí přijímat. Shion Sono se však zaměřuje na mnohé další otázky vyplývající z charakteristických vlastností dnešního „informačního věku“, podprahovou reklamu, masovou mánii vyvolanou působením médií, nebo ono příslovečné hledání vlastní identity a převzetí identity uměle vytvořené v konstruktech virtuálního prostředí sítě. Idea emocionální prázdnoty a popření sebe sama pak vrcholí v mistrné manipulaci Kumiko, která své chorobné ideály, od kterých vedou skryté nitky k celé sektě, realizuje ve službě „family rental“ – jakési citové prostituci, kdy jednotlivé dívky na několik málo hodin svým klientům v pravidelných intervalech nahrazují chybějící zbytek rodiny a nabízejí možnost katarze prostřednictvím domnělého pocitu nových začátků. Současně si i Kumiko jako nalezenec alespoň na krátký okamžik vytváří zdání spokojené rodiny a s přesvědčením sobě vlastním hraje tuto roli. V konečném důsledku je také „pronájem rodiny“ v podstatě jediná šance pro otce, jak se opětovně setkat se svými dcerami.
Aktuální snímek ukazuje režisérův tvůrčí posun od v mnoha ohledech nevyváženého „Suicide Clubu“ k mnohem rafinovanějším, přesto přístupnějším a srozumitelnějším narativním postupům. Čili výtečný posun v obsahu i formě a nezbývá, než počkat na další ohlášený film, který by měl tematiku „suicide clubu“ patrně uzavřít.
Rozvláčný, přesto velmi poutavý a civilně zpracovaný snímek postupující od generačního snímku po psychologické drama. Ačkoliv pojímá mnohé typicky asijským způsobem nazírání, formálně má mnohem blíže k filmovému vnímání Západního světa a narozdíl od předchozího Shionova snímku se jeho složitost neutápí v záplavě symbolů a otázek, které zůstávají nezodpovězeny. Nezbývá, než vřele doporučit.
8,5 / 10
Vydáno: 2005
Stopáž: 158 min.
Noriko No Shokutaku
[Japonsko 2005]
Režie: Shion Sono
Hrají: Kazue Fukiishi, Ken Mitsuishi a další
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.